Ocenit umění v Praze nikdo neumí, říká divadelní kritička Lenka Dombrovská

Dramaturgicky nemají divadelní prostory La Fabrika, MeetFactory, Jatka 78 a Studio Alta mnoho společného. Pro Prahu se ale všechny scény staly obrovským přínosem. Tak by se dalo ve zkratce shrnout povídání s Lenkou Dombrovskou, programovou ředitelkou festivalu alternativního divadla …přístí vlna/next wave… a dlouholetou redaktorkou Divadelních novin.

Dají se vybrané scény, tedy Jatka78, MeetFactory, Alta a La Fabrika, hodnotit společně?
Co se týče genia loci a jejich historie, tak ano, ale co se mě týká jako divadelní kritičky, tak už výběr nebo zhodnocení jednotné nejsou. Z dramaturgického pohledu totiž každá scéna reprezentuje něco naprosto odlišného.
Druhou věcí je pak práce divadelníků s prostorem. MeetFactory má divadelní sál, takže se tam dá vytvořit jakákoliv inscenace, a Alta je taková nejmíň opravená kobka, ale volba tanečních česko-slovenských inscenací je programově skvělá. Opravená La Fabrika se mi vůbec nelíbí, rekonstrukcí ztratila své kouzlo. První projekty v ještě zaprášené továrně byly jiné, Miroslav Bambušek vytvořil drsné inscenace odpovídající místu, ohně tam otevřeně hořely v barelech a všichni tam chodili v montérkách… Poslední roky ale La Fabrika nemá promyšlený dramaturgický plán, nevím, kam zvolenými inscenacemi míří, zatímco u ostatních jde o precizně promyšlené koncepce.

Takže v La Fabrice není nic, co by vás zaujalo?
Už jde o obyčejné divadlo. Repertoárově není zajímavá, kromě toho, že tam občas hostují kvalitní soubory, jako bylo nedávno královehradecké Divadlo Drak. Poslední dvě sezony tam určitou progresivitu vidím, objevují se tam taneční inscenace, jako ty z Company Lenky Vágnerové.

La Fabrika vznikla z těch zmíněných čtyř scén jako první. Také v ní nějakou dobu vystupoval Cirk La Putyka, než se přesunul na Jatka78. Nefunguje La Fabrika alespoň jako jakási schopná kmotra kvalitních projektů?
V tom má určitě velikou zásluhu, ale dnes už to tak podle mě není. Uvádějí tam například inscenace Kleopatra a Bláznivý Petříček, které za alternativní počiny nelze považovat v žádném ohledu. Dramaturgicky bych je spíš čekala v Divadle Palace, které táhne diváky na známé tváře.

Všechny čtyři scény, o kterých se bavíme, slavily nebo brzy oslaví desetileté výročí. Jaký měly za dobu své existence přínos pro pražské divadelní prostředí?
Obrovský. Například MeetFactory není jen o momentálním přínosu současného uměleckého šéfa Matěje Samce, významná je také dřívější éra Jana Horáka, který víceméně pro Česko objevil divadlo s dominantní výtvarnou složkou. Pod vedením Matěje Samce ale vznikl například Autoatlas Ukrajiny, který jsme ocenili jako Sukces léta 2014 v Divadelních novinách a získal Poctu festivalu …příští vlna/next wave… Během inscenace se z náplavky přejíždělo lodí do hospody U Veselé kozy a následně šlo do MeetFactory, byl to site-specific projekt svého druhu (při site-specific inscenacích je místo konání přímo určujícím, jsou proto nepřenosné, pozn. aut.). To jsou zase Matějovy zásluhy a jeho obrovský kus práce.

Dá se v případě MeetFactory mluvit o tom, že by prostor ovlivňoval podobu inscenace?
Nemusí, protože mají vybudovaný černý sál (tzv. blackbox), a záleží na režisérovi, co s ním provede nebo v jaké části bývalé továrny divadlo uskuteční. Ale naštěstí se to stává – režisérka Viktorka Čermáková třeba připravila projekt O něco horší než Romeo: tragédie z rozmaru pro probíhající výstavu v galerii, režisér Jan Frič inscenoval dystopickou novelu Mondšajn ve výtvarném ateliéru v prvním patře.

A jaký mají na české divadlo vliv Cirk La Putyka a Alta?
Cirk La Putyka je v současné době nejprofesionálnějším souborem nového cirkusu v Česku a je pořád extrémně přínosný. Rosťa Novák jako umělecký šéf a Štěpán Kubišta jako ředitel prostoru Jatek78 si dovolí přivézt i takový novo-cirkusový soubor, který nebude jednoznačným diváckým hitem, ale ukazuje nový směr. Studio Alta dává prostor progresivním tanečním inscenacím, její výběr česko-slovenských souborů je obdivuhodný. Ředitelka a tanečnice Lucie Kašiarová je totiž krom toho i výbornou manažerkou, takže ten prostor šlape.

Jste programovou ředitelkou festivalu alternativního divadla …příští vlna/ next wave…, vybrala byste si ze současné produkce Jatek78, Alty nebo MeetFactory?
S Cirkem La Putyka nespolupracujeme, protože už jde o zavedenou scénu, nejde už tolik o progresivní a novédivadlo, které hledáme. Ovšem náš festival stál u zrodu Novákovy první inscenace, která také dala název souboru, La Putyky. Tehdejší ředitel festivalu Jan Dvořák podpořil vznik inscenace a premiéra byla právě na Nextce. A dokonce v prostoru La Fabriky!
A také jsme měli na festivalu projekt Jozefa Fručka Endless Composotion. V prostoru s názvem Skleněnka, který sousedí s Jatky78, stavěl a zase bořil několik hodin obrazce z obrovských kvádrů, šlo o performanci na pomezí fyzického a výtvarného divadla. A musím dodat, že to sice bylo na programu našeho festivalu, ale produkčně vše zorganizoval Štěpán Kubišta z Jatek78. Takže to byla koprodukce jejich prostoru a našeho festivalu. Z Alty nevybírám proto, že tanec je pro festival spíše okrajovým žánrem, ale několikrát jsem se bavila s Tatianou Brederovou, že o dobře promyšlenou spolupráci stojíme.

La Putyka už je zavedeným souborem nového cirkusu

Co je tedy tou dostatečnou alternativou, kterou hledáte?

Já to slovo nemám moc ráda, spíše to nahrazuji slovy nové nebo progresivní. La Putyka už pro mě třeba alternativní není, jde o zavedený žánr nového cirkusu, i když jejich inscenace Black Black Woods, kterou připravili právě s Jozefem Fručkem a Lindou Kapetaneou, se tomu opět vymyká a je progresivnějším kusem. Ale například s MeetFactory spolupracujeme poměrně pravidelně.

Takže MeetFactory dokáže dělat stále nové, progresivní věci?
Ne všechno, to záleží na každém tvůrci. Jedna ze současných inscenací, Pohlavní životy siamských dvojčat, režírovaná Natálií Deákovou, úplně alternativní není, to bych označila jako klasickou činohru.

Zuzana Stivínová v Pohlavních životech siamských dvojčat. © MeetFactory

V čem je tedy nový Pohřeb sardinky režisérky Apoleny Vanišové, který jste uvedli v loňském ročníku?
Třeba látkou, kterou si tvůrci vybrali, a také angažováním hudebníka Petra Skaly, který se stal hercem. Jde o dramatizaci surrealistického, tedy složitě uchopitelného textu Fernanda Arrabala, a jelikož loňským tématem festivalu bylo Slovo, krásně to k ročníku sedělo. Na …příští vlně/ next wave…měla inscenace  premiéru, takže jsme nemohli při sestavování programu vědět, jak přesně to dopadne, zárukou, že půjde o progresivní kus, pro mě však byla režisérka Apolena Vanišová. Hodně si v inscenaci vyhrála například se svícením a scénografií.

Když se přesunu od obsahu divadel k podpoře, které se jim dostává od hlavního města Prahy, myslíte, že je dostatečně velká? Ředitel Jatek78 Štěpán Kubišta v rozhovoru s Vámi zmiňoval, že v jakékoli jiné zemi by byla podpora vyšší.
To je určitě pravda, ale na druhou stranu je v ČR podhodnocená kultura obecně. Takže Štěpán Kubišta to říci může, stejně tak ale i kdokoliv jiný z jakékoliv divadelní scény, která žádá o grantovou podporu.

Jatka78 ale například žila až do letoška v dlouhodobé obavě, že je Praha, která je majitelem objektu, vystěhuje.
Spíše je právě smutné, jakým způsobem město tyto změny komunikuje. Kluci do toho investovali čas a peníze a najednou jim někdo řekne, že to mají okamžitě vyklidit, protože to město do půl roku potřebuje. V tuhle chvíli by ovšem měla Praha nabídnout adekvátní náhradu. Například přesun do jiné, vyhovující budovy. Jenže v Praze se ukončují životy kulturních institucí bez jakékoli náhrady. Rada pro kulturu a různí náměstkové často nevnímají práci vloženou do kulturního prostoru jako hodnotu, kterou by měli ocenit.

Proč?
Protože tomu nerozumí.

Takže v pražském zastupitelstvu není jediný člověk, který by rozuměl kultuře?
Někdo občas jo. Radní se ale také často nechají utáhnout na vařené nudli: kdo ho do divadla pozve dřív, tomu peníze přidělí. Pak ale ještě samozřejmě záleží na poradních sborech, grantových komisích, v každé situaci je to jiné.

Cirk La Putyka, Studio Alta i MeetFactory ale zkušenosti se stěhováním mají. Neměli by počítat s tím, že budují něco dočasného?
Nikdy nevytváříte prostor s tím, že ho hned opustíte.

© MeetFactory

Ale oni to sami tvrdí. Táňa Brederová z Alty říká, že je to přirozený koloběh a až skončí, přijde někdo jiný a bude to také dobře.
Táně bych to věřila, Alta je nejskromnějším prostorem z těch, které jste vybrala. Kluci z Jatek78 jsou šikovní a prostor by si našli. Ale myslím, že spoléhají na pocit „když už jsme to vybudovali a zvelebili, tak nám to tak snadno neseberou“. Já jen zpochybňuji ten systém: něco kultuře v Praze přinášíte a zároveň musíte být neustále připraveni, že vám každou chvíli prostor vezmou? Navíc pro divadlo rozhodně není výhodné prodlužovat nájemní smlouvu o rok, jako tomu bývalo u Jatek78. Divadelní soubor neplánuje v takto krátkém horizontu, režiséři se domlouvají na dva, tři roky dopředu.

Takže jde o začarovaný kruh? Město neprodlouží souboru nájemní smlouvu a divadlo pak nemůže prokázat kvalitu, protože nenasmlouvá tvůrce?
Určitě. Ale důležité je podotknout, že není tak lehké kvalitu divadla posoudit. Umění je nezměřitelné, relativní. Nemůžete říct, kdo je nejlepší a kdo si peníze nebo pronájem prostor zaslouží víc.

A nejde to změřit počtem diváků?
Na alternativní projekty chodí nejmíň lidí.

Jatka78 mají už od svého vzniku většinou vyprodáno.
La Fabrika asi taky, a přitom by podle mě neměla kvůli nejasné, či lépe řečeno málo přínosné, dramaturgii o granty ani žádat. Jedním z kritérií je návštěvnost, ale opravdu jen jedním z mnoha.

Některé scény mi začínají splývat

V redakční diskusi Divadelních novin O pražské divadelní mapě zaznělo, že je Alta plná, zkrátka že už nemůže hostit další zajímavé taneční skupiny. Je v Praze málo prostoru pro tanec?
Je tu ještě klasičtější divadlo Ponec, některé taneční projekty se prezentovaly třeba v NoDu, Akropoli, také ve zmíněné La Fabrice.  Kluci z Jatek78 ale dokázali, že jde otevřít zajímavý a velký prostor, který si po nějaké době najde zdroje financování, takže kdyby opravdu existoval hlad po takto velké taneční scéně, určitě by se otevřela.

A kromě tance, myslíte, že tu hlad po nových scénách stále existuje?
Nedávno jsem nad tím přemýšlela. V dramaturgické lince festivalu …příští vlna/ next wave… představujeme nové prostory, které se v uplynulém roce otevřely a oživily. Teď jsem ale zjistila, že loni žádný nevznikl a já nemám co představovat. Nevím, jestli je vůbec ještě nějakého třeba. Na Národní třídě ožil prostor DUP39, do kterého se přesouvá soubor strašnického divadla X10. Třeba do Venuše ve Švehlovce se na některé inscenace chodí více, na některé skoro vůbec… V určitých případech chodí na inscenace patnáct diváků a autoři jsou za to rádi. Já si osobně myslím, že je trh úplně nasycený. Co se týče činoherních divadel, dramaturgicky mi už někdy začínají splývat.  MeetFactory, X10, Studio Hrdinů a také prostory, kde máme tři soubory, Vila Štvanice nebo Venuše ve Švehlovce, všechny cílí na  mladého diváka a je velice těžké být pořád originální.

Takže je v Praze všechno?
To ne, jen ještě nevíme, co nám chybí. Možná se tu objeví větší trend výtvarného divadla nebo živého kina – využívání kamery na jevišti a přímé přenášení na plátna zakomponovaného do scénografie, to je myslím zatím málo probádané. Co mi tu chybí, je ale vyloženě politické divadlo.

Matěj Samec v rozhovoru říkal, že Studio Hrdinů pro něj politické je, i když trochu zahleděné do sebe.
To bych netvrdila, určitě jde o intelektuální inscenace, často filosofické, ale ne politické.

A proč se nedělá?
Asi je to těžké. Možná to v Čechách neumíme, bojíme se, že to diváci nepřijmou. Nevím, proč se do divadel nepromítají současné kauzy, možná nejsou dostatečně velké. A když už se tu a tam zpracovávají, tak především formou satiry – tedy výsměchu. Ale vážné politické divadlo? Ale přiznejme si: kolik ještě chceme vidět inscenací o druhé světové válce?

Napsat komentář