Tvůrčí tým MeetFactory pohřbil sardinku za dusivé atmosféry karnevalové noci

Do pokoje, ve kterém je uzavřen hlavní hrdina, doráží zvuky karnevalem rozvášněné ulice. Pohřbíváním sardinky totiž tradičně vrcholí španělské oslavy Popeleční středy. A zároveň s tím poslouchají diváci inscenace Pohřeb sardinky v MeetFactory vyprávění uvězněného muže, kterým zmítají vzpomínky na dvě osudové ženy. Toho v dramatizaci románu Fernanda Arrabala ztvárnil hudebník Petr Skala.

Dosadit do role emociálně vypjatého muže neherce, ale hudebníka Petra Skalu, bylo celkem odvážným gestem režisérky Apoleny Vanišové. Ukázalo se ale velmi šťastným, zejména proto, že většinu hudby si dotváří na jevišti sám. Román stále žijícího surrealisty Ferrnanda Arrabala Pohřeb sardinky zdramatizoval Matěj Samec a spolu s režisérkou vytvořil inscenaci s dusivou atmosférou, kterou si pravděpodobně přitáhnete domů.

Během představení sedí diváci ze dvou stran jeviště. Na něm je natažená struna, která tvoří zdánlivě jediný doplněk prázdné, černé scény. Na té se postupně čím dál běsněji zmítá ve svém vyprávění Petr Skala, kterého obě osudové ženy v podání Johany Schmidtmajerové a Adriany Kubištové Máčikové nazývají po domácku Fandou.

Až během představení se totiž ukáže, že jednu stěnu pokoje, do kterého je hlavní hrdina zavřený, tvoří rádoby náhodná změť šuplíků a kusů dřevěného nábytku. V jednom z momentů úplné tmy, které pravidelně rytmizují celou inscenaci, hlasitě dopadá do „Fandova pokoje“ neznámý obsahu šuplíků na zem. Na nic netušícího diváka to působí, jako by se zbortila celá stěna. To se sice nestane, nicméně obsah vysypaný z šuplíků, tedy náhodná směs plyšáků, kožichů a jiných předmětů, které již za světla začne manicky rovnat jedna z osudových žen, působí podivně úzkostlivě. Jako kdyby ty věci měly nějaký zásadní význam pro hrdinovo vyprávění.

Nebo spíše pro nejasné vzpomínání na dvě ženy, které ho každá po svém postupně utýraly svou manipulativností, smutkem i vztekem. Jestli tyto ženy v hrdinově životě skutečně existovaly, nebo jaký měly pro příběh význam, se nedozvíme. Divák si nemůže být u Pohřbu sardinky jistý ničím. To ale ani není pointa této inscenace. Jde především o dramatizaci surrealistického románu od autora, který byl silně ovlivněn francouzským dadaismem. A vzdáleně pak inspirován španělským karnevalem, kvůli kterému dílo nese svůj název.

Týmu pražské MeetFactory se podařilo na jeviště přenést podivnou haluz (odehrávající se nejspíše v hlavě) zoufalého hrdiny. Skvěle tomu pomáhá rytmizování tmou i nenásilná práce s hudbou. Inscenace je silně literární, zároveň ovšem na diváka silně emocionálně zapůsobí. Přes nejasný příběh totiž vytváří silnou atmosféru nejistoty a jakoby náhodou všudypřítomné smrti.

 

Napsat komentář