Dramaturg MeetFactory: Nemám rád politické divadlo. Chci slovy mířit do duše člověka

Matěj Samec (32) působí jako dramaturg a umělecký šéf divadelní scény v MeetFactory od roku 2013. Vybírá zejména moderní texty žijících autorů, častěji ale prozaické, protože ho baví dramatizace vybraného textu. Divadelní scéna v bývalé sklárně mu prý poskytuje spoustu svobody i co se týče herců nebo režisérů, nemusí se ani orientovat podle publika nebo podle toho, aby na sebe scéna vydělala”. Ovšem fakt, že se v MeetFactory konají i nejrůznější koncerty nebo výstavy provoz divadla občas i komplikuje.

V tiskové zprávě k dramaturgii divadla MeetFactory pro letošní sezónu píšete: „V naší tvorbě hledáme slova pro prázdnotu kolem nás.“ Co to znamená?

Prázdnotou mám na mysli ten pocit, který dnes panuje mezi lidmi z toho obrovského a neustálého přísunu informací, možností, emocí, které na nás utočí ze všech stran. Pozoruji to hlavně u svých kolegů z divadelního prostředí – nastává u nich teď jakási obrana, která je často velmi temná. Nechci to nazývat depresí, ani to pojmenovávat jako nějaký patologický jev. Ale je v tom pocit jakéhosi ztrácení se ve světě, který je už tím vším, co jsem zmínil, přeplněný. A to hledání slov – to je prostě jediná zbraň, kterou člověk má. Když něčemu dáte jméno, tak se toho i zmocníte, a ta svoboda najednou není tak bezbřehá, neztrácíte se v ní.

Jak dramaturgii pro MeetFactory tvoříte?

Každý rok uvádíme čtyři divadelní inscenace. Do konce září je totiž vždy uzávěrka v podání grantů na Ministerstvu kultury. Ty jsou sice vypisovány na čtyřleté období, ale každý rok předkládám ke konci srpna koncepci, v září 2017 jsem tedy měl hotový plán zároveň i na rok 2018. Většinou se nejdříve domluvíme na spolupráci s režiséry a společně pak hledáme vhodný text k dramatizaci.  Občas samozřejmě dojde k určitým změnám, nikdo nám to o hlavu sice neomlátí, ale ideálně by se to dít nemělo. Ta hraničnost divadla, hranice mezi divadelním žánrem a těmi ostatními, mě vždycky vzrušovala.

Z jakého prostředí jsou režiséři, se kterými inscenujete?
Část z kamenných divadel, část z nich je na volné noze. Natálie Deáková, se kterou už jsem dělal dvě představení, je šéfkou činohry Divadla J. K. Tyla V Plzni, Filip Nuckols byl na volné noze a teď dostal angažmá v Ústí nad Labem. Jinak jde ale o režiséry na volné noze. Ona ostatně většina režisérů takhle pracuje, protože kamenná divadla mají zaměstnaného spíš jen jednoho režiséra, který se je zároveň uměleckým šéfem.

Vždy jsem měl rád nedramatické texty

Na stránkách Národního divadla se stále najít vámi psaný profil. V m stojí, že se zabýváte těmi momenty, které estávají být divadelními. Platí to pořád?
To už je hodně dávno. Bylo to řečeno s nadsázkou, ale na pravdě se to zakládalo a stále zakládá. Byl jsem tenkrát doktorandem na alternativní fakultě DAMU, hodně mě zajímalo dokumentární divadlo a jeho možnosti. Bavily mě texty, které nebyly primárně pro divadlo určené, nebyly divadelními hrami. Ta hraničnost divadla, hranice mezi divadelním žánrem a těmi ostatními, mě vždycky vzrušovala.

Hledáte tu hraničnost i přes tvorbu v MeetFactory?
Určitě, i když čím jsem starší, tím víc se můj pohled na věc mění. Například mě více baví dramatizace prozaických textů, jako zdroj pro divadelní inscenaci je v něčem samozřejmě komplikovanější. Musíte z toho nejprve dramatický text vytvořit, najít ho v daném románu najít, to mě baví.

Dají se jak pojmenovat témata, které vás i plánování inscenací zajímají?
Určitě mě zajímají jen apolitická témata, mám rád psychologické thrillery. Chci, aby to představení směřovalo dovnitř, do hloubky člověka, do jeho duše. Klidně do jeho temných částí. Nemám rád politické nebo apelativní divadlo.

Proč?
Protože se mi zdá, že apelu nebo demonstrativních slov je hodně, jsme tím hrozně přesycení. Slova jako demokracie a svoboda jsou hrozně nadužívaná. Doufám že divadlo, které dělám, umožňuje divákům soustředit se na něco jiného. Soustředit se na teď a tady, na nějakou vnitřní výpověď.

Je to něco, co diváci MeetFactory hledají?
Myslím, že ano. Jsme trochu dál od centra, i když spíše pocitově než skutečně daleko, takže sem dojde divák, který to nebere jen jako návštěvu kavárny nebo zaplnění volného večera. Je to divák, který hledá komplikovanější kulturní zážitek. Ale i my máme samozřejmě různé inscenace a u nich různé diváky. S velkým diváckým úspěchem teď hrajeme Pohlavní životy siamských dvojčat. Na ně zajde divák, kterému když se prostě chce na záchod, tak se zvedne a pak se zase vrátí, což mi připadá odporné.

Na Zuzanu Stivínovou si lidé zajdou

Zuzana Stivínová v Pohlavních životech siamských dvojčat. © Andrea Černá

A nechodí eba na herce?
No jistě, na Zuzanu Stivínovou v tomto zmíněném představení určitě. Což ale nevadí. Já se jen snažím s tímhle nekalkulovat, nechci tvořit divadlo ve stylu: obsadíme herce, kteří hráli v seriálech, a lidi na ně přijdou.

Jak to s herci v takovémto divadelním prostoru bec funguje?
Není možné mít kmenový soubor, je to nákladné a nehrajeme tak často, abychom herce na celé nebo půl úvazky mohli uživit. Platí to podobně jako u režisérů, většina z vybraných herců také pracuje na volné noze.

 

 

Někteří herci se ale eci opakují velmi často.
Určitě, Anita Krausová nebo Jakub Gottwald jsou takoví kmenovější. Jsou to herci, pro které mě osobně baví vymýšlet, co by mohli hrát. Ostatní jsou spíš takzvaně na jedno použití.

Je problém herce sehnat?
Není takový problém se s nimi domluvit, jako je spíš následně náročné sestavit hrací plán nadcházejícího měsíce. Často se jejich závazky nepotkávají. Navíc je objekt Meetfactory multižánrovým prostorem, takže jsou tu občas koncerty nebo výstavy, které se neslučují s divadelním provozem. Ale to se nestává tak často. U těch herců je tenhle princip ještě fajn v tom, že se nikým nepřesytíte, nezačne vás herec štvát. Když s ním nebudete chtít pracovat, prostě už ho do ničeho neobsadíte, nemusíte ho nepříjemně vyhazovat.

Nestojí nám tu ten zatuchlý vzduch, který mají v jiných scénách

Čím je tedy divadelní scéna kdejšího industriálního prostoru výjimečná?
Co je to konkrétně, nevím. Pro mě je to fakt, že nejde o divadlo. Je tu galerie, nahoře jsou rezidenční ateliéry, neustále tu proudí zajímaví lidé, zahraniční umělci… Má to specifickou atmosféru, nestojí tu vzduch. To v divadlech občas vídám, ten vyloženě zatuchlý a stojící vzduch.
Co se týče diváků, jde asi o možnosti, které tu máme. Já tu mám prostor riskovat, že naše inscenace nebude mít úspěch, nebudou na to chodit lidi. To třeba v regionálním divadle, třeba v Plzni, kde pracuje Natálka Deáková, nejde. Ona nějak musí naplnit očekávání předplatitelů a dalších.

V jedné z recenzí Jany Soprové zazněla o Meetfactory tahle formulace: jde o již kultovní scénu, o módně ošuntělý prostor. Chodí sem lidi v poslední době víc, protože industriální styl letí?
To nevím. Oživování starých továren a jiných míst nebo opuštěných baráků třeba festivalem 4 dny v pohybu je současný trend, který je skvělý. Asi ano, i MeetFactory je víc módní než dřív. Začíná to být víc cool.

Odráží se to ale na počtu diváků?
To asi ne.

To se větší popularita neodrazí ani i přidělení grantů?
To už spíš. Grant se vypisuje na čtyřleté období, když jsem v roce 2013 do MeetFactory přišel, byl nám přidělen grant ve výši šesti milionů. Od roku 2016 se to zvýšilo na deset. Ale to je samozřejmě vykázáním určité kontinuity.

Příliš ukecané inscenace

Nejste jedinou alternativní scénou v Praze, jsou tu Jatka78, Studio Alta,… Čím se odlišujete od nich?
Když zmiňujete tyhle, jsme oproti nim divadlem založeným na textu, a to velmi silně. Možná někdy v extrémních polohách.

To znamená co?
Že jde o hodně ukecané inscenace. My zkoumáme divadlo z pohledu literatury. To nás možná přibližuje divadlu ve Studiu Hrdinů nebo strašnickému souboru X10, ale od nich se také snažíme odlišit. Možná jsme jediným divadlem, které dělá výlučně dramatizace původně nedramatických textů.

A jiné pražské scény?
Myslím si, že ve Studiu Hrdinů jsou inscenace tak intelektuálně zahloubané do sebe, že jsou pro diváka nepřenositelnými, nepochopitelnými. Vzniká tam jakýsi pocit falešného snobství diváků – dívám se na něco, co je hrozně chytré, jsem u toho, ale nerozumím tomu. Strašnická X10 je podle mě dramaturgicky v devadesátých letech minulého století. Já na jednu stranu nechci být přespříliš intelektuální, snažím se s těmi lidmi komunikovat lidsky a zároveň se nebojím jít do hloubky.

Jsou vaše edstavení nepřenositelná?
Ne, určitě ne.  Jezdíme také na zájezdy. Kromě představení Pohřeb sardinky, který má specifickou scénografii, kterou by asi na zájezd nikdo platit nechtěl.

Všechno to zní hrozně idylicky. Nic vás tu neštve, nebrzdí?
No jistě. Ale furt beru MeetFactory jako největší příležitost, která mě kdy potkala. Občas je nepříjemné, že divadelní prostor není uzavřen pro divadlo – můžete tedy mít generálku a vedle je hlučný koncert, který vás vytáčí. Zároveň mi vadí, že když tu teď (říjen 2017, pozn. aut.) sedíme ve foyer, dusíme se přívalem kouře z probíhající výstavy. Nejvíc mě štve, že máme úplně nevzhledné foyer, které vzniklo zase z multifunkčního nápadu: když se nebude u stolů sedět, vznikne z nich šatna. Jako šatna super, sedět se na tom nedá. To mě štve úplně nejvíc. Ale to jsou blbosti, dají se snadno změnit.

 

 

Napsat komentář