Tatiana Brederová: Od Studia Alta očekávají diváci neopakovatelný zážitek tady a teď

Přes nenápadný průchod vede cesta k bývalým holešovickým skladům, dnes k centru tanečně experimentálnímu Studiu Alta. Přesně před deseti lety tu vznikla zkušebna, která tvořila jediné otevřené místo v Praze, kde se mohlo pořádně zkoušet. Z rostoucí poptávky pražských tanečníků po větším prostoru se Alta bez jakýchkoliv financí vrhla v roce 2015 do pronájmu dalších dvou hal. Skok do neznáma vyšel. Holešovické sklady se proměnily v místo, kde mimo jiné vystupuje herečka Vanda Hybnerová. O tom, jakou cestu Alta ušla a proč je jiná než ostatní divadelní scény v industriálních budovách, je rozhovor s Tatianou Brederovou, která se stará o PR činnost už čtyři roky.

Na webu Alty píšete, že se vám povedlo vybudovat otevřené divadelní prostředí. Jak to funguje?
Nejsme repertoárové divadlo v pravém slova smyslu. Fungujeme jako stagiona, takže nabízíme prostor různým souborům. Neexistuje tu dominantní vedení, které by určovalo dramaturgii. Je to otevřené, kdokoliv může přijít s jakýmkoliv projektem, i když hlavní jsou pro nás ty taneční. Definovanou máme orientaci na tanec a fyzické divadlo, ale jinak žádné kritérium neexistuje.

© Studio Alta

Jak vůbec Alta před deseti lety objevila industriální prostor?
Byla to náhoda. V roce 2008 se stěhovala, bývalý prostor na Hradčanské padl na stavbu tunelu Blanka. Existovaly určité parametry, tedy jak to má být velké, vysoké, a takových prostor v Praze moc není. Navíc je důležité, aby bylo studio spíše v centru města.

Prostor vznikl svépomocí?
Ano. Dnes už je to celkem běžné. Pro tanečníky je nejdůležitější podlaha, ale jinak se prováděly jen nejnutnější zásahy. Hlediště máme z prakťáků, občas vymalujeme, jinak nic nepotřebujeme.

A čím se lišíte od jiných divadel v industriálních budovách?
Myšlenka revitalizace industriálních prostor se stala natolik módní, že člověk občas cítí něco umělého. My tu máme oprýskanou zeď proto, že jsme neměli peníze na její omítnutí, jinde oprýskají novou zeď, aby byla dostatečně hipsterská a módní, a to je ve finále cítit. S tím je spojená otevřenost, lidé sem mohou nosit nápady, projekty, případně i nábytek do kavárny.
A hlavně: v každém jiném divadelním industriálu je dominantní vedení, které má jasně stanovené směřování. Divák ví, za čím jde. My se snažíme překvapit, chceme zůstat opravdoví a lidští. Může se tu prostě dít cokoliv pro kohokoliv.

Je tedy ve Studiu Alta někdo, kdo by se staral o dramaturgii?
Je tu ředitelka Lucie Kašiarová a spoluředitelka Karolína Hejnová. Ony vybírají projekty podle nějakého klíče. Nicméně v běžném divadle je vždy podmínkou hotový, uzavřený tvar, my dáváme prostor i work-in progresům, studentům i profesionálům, kteří si chtějí něco zkusit. Je tu místo pro experiment, pro zkoušení, pro hledání, pro nedokončené věci.

Klíčová je pro nás chuť experimentovat

I když nemáte jasnou dramaturgii, musí být přece v programu konkrétní témata, kterým se chce Alta věnovat.
Není to klíč, ale jsme hodně nakloněni společensky angažovaným projektům. Kdybych měla nějaké téma pojmenovat, tak je to asi překračování hranic. Hranic žánrových, vnímání divadla, vztahu divadla k divákům, ve vnímání světa a společnosti. Otevírání nových témat.

A jediným klíčem je tanec?
Spíš nějaký žánrový experiment, který z tanečního a fyzického divadla vychází. Na činohru jsou tu jiná divadla. Nechceme jim konkurovat, Alta vyrostla z tance. Takže asi ano. Pak je tu zásadnější kritérium: zkoušet něco nového, přijít s experimentem, byť to může skončit průserem, to je nám jedno.

Kavárna Obávýk, Zdroj: Studio Alta © Peter Homola

V roce 2015 se Alta rozrostla o dvě sousední haly. Jak k tomu došlo?
Chvíli tu fungovalo dětské centrum, malůvky tu zbyly po nich (dnes v prostoru kavárny Alta, pozn. red.). My už jsme kolem roku 2014 nedokázali uspokojit poptávku tanečníků. Soubory, které tu nazkoušely své inscenace, tu chtěly mít možnost vystupovat. Od majitelů objektů jsme dostali nabídku a stálo před námi rozhodnutí, jestli do toho skočit po hlavě a bez peněz. Prostě doufat, že to vyjde. Kývli jsme na to a začali ze zdevastovaných dvou hal tvořit současné prostory.

Z čeho jste to chtěli zaplatit?
Doufali jsme, že to pokryjí budoucí pronájmy. Máme samozřejmě určité dotace, které předtím i dnes zaplatí zhruba třetinu nákladů. Zbytek vyřeší pronájmy hal. Jenže v roce 2014, kdy jsme s pronájmem dalších hal souhlasili, nám už běžel roční grant, který pokrýval jen původní zkušebnu. Rok jsme tedy neměli ani korunu a nevěděli, jak to dopadne. V únoru 2015 jsme haly a kavárnu otevřeli. Nakonec to vyšlo o fous. Další rok už dotace zahrnovaly i další dva objekty.

Souvisí s otevřením nových prostor a kavárny i větší počet diváků?
Docela ano. Máme určité statistiky, podle kterých návštěvnost každoročně mírně stoupá. Když jsem tu před čtyřmi lety začínala pracovat, nebylo výjimečné, že na představení přišlo deset lidí. To už se dnes nestane. Dnes si u padesáti diváků říkám škoda, mohlo jich být víc.

Nesouvisí to i s narůstající oblibou industriálních prostor?
To nevím. Spíše je v Praze silná komunita, která se nebojí divadelních experimentů.

Dokážete tu diváckou skupinu nějak pojmenovat?
My jsme v roce 2017 dělali výzkum publika a víme, že například věkově to rozlišit nejde. Nejsilnější skupina je kolem 35 let, ale přicházejí i důchodci i mladí. Spíš z toho vychází, že jde zejména o vysokoškolsky vzdělané lidi. To nás trochu mrzí.

Neservírujeme příběhy jako v činohře

Jak to myslíte?
Nechceme být elitním divadlem, chceme být pro vysokoškoláky i středoškoláky… Ale asi je fakt, že jde o náročnější žánr, není to naservírovaný příběh jako v činohře. Je to otevřený tvar, ze kterého si každý divák odnese jiný zážitek, což nemusí každému vyhovovat.

Na webu píšete, že jste divadlem od dětí až po seniory. Takže to nejde úplně prakticky promítnout do programu?
Snažíme se prostě každé představení vnímat jako inscenaci, na kterou může přijít dítě, mladý vysokoškolák i důchodce. Progresivnější kulturní instituce už v kategoriích věku, pohlaví a vzdělání nepřemýšlí. U nás není výjimečné, aby se takhle mezigeneračně v hledišti lidi sešli. Ale pořád to není tak běžné, jak bychom chtěli.

Má nějaké nevýhody to, že se inscenace stále střídají, že tvůrci přicházejí a odcházejí?
Nemám ten pocit. Je tu spousta věcí eventového charakteru, které jsou vytvořené pro jedinou příležitost. Lidi z taneční komunity to vědí, diváci od nás spíš očekávají zážitek tady a teď.

Za deset let existence vzniklo z jediné zkušebny velké Studio Alta o třech halách a kavárně. Nenarazí Alta na určitý strop, kdy budou chtít tanečníci a diváci stále víc a víc a ona už to neukočíruje?
Určitě narazí, ale to je dobře. Jinak by se věci neměnily. Možná narazíme za rok, možná za deset let. Pak skončíme, přijdou mladí lidé a budou chtít něco budovat a nás nahradí.

Jak je na tom tanec s diváky obecně?
Tanec je určitě takovou divadelní popelkou. Málokdo si k němu najde cestu. Ale kdybychom si mysleli, že zrovna my jsme těmi, kdo pohled na tanec změní – to bychom byli příliš naivní. Chceme tenhle žánr zpřístupňovat. Stejně si ale myslím, že si lidé k tanci najdou cestu spíš z uzavřenějších kusů ze stálých scén, třeba z divadla Ponec. Tam to mohou snáz uchopit a pochopit, to často nejsou v Altě schopni ani samotní umělci.

Napsat komentář